Zpěvák valašskomeziříčské kapely Mňága a Žďorp Petr Fiala se po vypuknutí krize zapsal se do databáze na webové stránce Drive For Refugees, kde dobrovolníci nabízejí své auto pro převoz uprchlíků.
„Funguje to jednoduše: napíšete, kolik lidí můžete odvézt, necháte na sebe kontakt a pak se vám někdo ozve s žádostí o odvoz,“ popisuje Fiala.
Kolikrát jste už takhle pomohl?
Zatím dvakrát, s jednou z těch rodin jsem pořád v kontaktu. S kamarádem Lukášem Španihelem jsme pro ně jeli do polské Vratislavi, kam dorazili vlakem. Uprostřed nádraží jsem spatřil paní s malým dítětem v náručí a čtrnáctiletou dcerou, která v ruce měla jen jednu igelitku. Šílené. Pořád jsem čekal, že půjdeme pro nějaký další zavazadla. Byl jsem furt naivní blbec, který to zná jen z telky.
Vezli jste je pak do Česka?
Ano, paní Olga s dcerou Angelou a synem Maximem teď bydlí v Zašové. Ujali se jich tamější lidé, kteří jim půjčili volný byt. Občas jdeme do cukrárny nebo na návštěvu ke mně na Hutisko, nebo k nim. Pořídili jsme jim do Zašové i router, aby měli wi-fi síť. Spoustě uprchlíků by se hodilo, kdyby jim někdo třeba pořídil i starý telefon a zaplatil měsíční paušál. Potřebují být s příbuznými a kamarády v kontaktu.
Hlavně pro malého Maxima, který má tři a půl roku, to musí být těžko pochopitelná situace, ne?
Mnohé děti naštěstí vidí válku jinou optikou, existují třeba dětské válečné deníky, kde popisují první lásky a další dobrodružství, která zažívají. Ale je to pro něj traumatizující zkušenost, která se může projevit až časem. Sedíte doma a najednou vám někdo řekne, že máte deset minut na to, abyste se sbalil a odešel. Odjedete pryč s jednou taškou v ruce a musíte bydlet někde v tělocvičně nebo nouzovém pokoji.
Popravdě řečeno si to pořád neumím pořádně představit.
Člověk sleduje zprávy televizi, ale když to všechno vidí na vlastní oči, uvědomí si, co mají za sebou. Jsou vyhnaní z domova a nevědí, zda se do něj někdy vrátí.
Není v té hrůze dobrou zprávou aspoň to, jak velká vlna solidarity se v Česku zvedla?
Každý z nás by měl udělat, co může. Někdo posílá peníze, někdo maminky s dětmi z Ukrajiny ubytuje, já zase rád řídím a mám čas, takže funguju jako řidič pro Lukáše, který se stará o uprchlíky. Vezl jsem je do kontaktního centra ve Zlíně a klobouk dolů před tím, jak to tam funguje a jak je všechno dobře připravené. Jsem pyšný na Česko, jak se chováme. Ještě pár roků zpátky bych tomu možná nevěřil. Lidé neztrácejí čas bědováním, ale pomáhají ze všech sil. Je to určitě lepší než sedět v hospodě a žvatlat o nesmyslech nebo si stěžovat, že Ukrajinci si naší pomoci údajně neváží.
Máte pravdu, podobné názory normální člověk jen těžko pochopí.
Přicházejí sem rozhození lidé, kteří logicky bývají i podráždění nebo projevují jiné negativní emoce. Někomu se zdá, že projevují málo vděku, ale oni jsou z drtivé většiny úplně bezradní. Maminky mají sklopené hlavy, jsou tiché, moc nemluví a někdy se i stydí, že vůbec mají žádat o pomoc. Jsou ponížení tím zas*aným Ruskem, kvůli němuž musí přespávat někde ve stanech u hranic. To je úplné zoufalství, co se 300 kilometrů od nás děje. Převézt je do tepla a pomoct jim tady, je to nejmenší, co můžeme udělat.
Petr píše: Dnes jsme strávili hezké odpoledne u mě na baráku. Lukáš, kterému pomáhám jako řidič, a naši tři hosté, které jsme před týdnem přivezli z Wroclavi z nádru a kteří od té doby bydlí v Zašové.
Něco dobrého jsme si dali, pokecali ve všech jazycích, které známe, Maxim koukal na pohádky a taky jsme šli chytit rybu do potoka, co mi teče na zahradě.☺ Snad chvilka klidu uprostřed jejich rozbombardovaných životů. Cestou zpátky jsme deváťačce Angelině koupili sešity, zítra už jde do školy. Život jde dál.
Sešit se ukrajinsky řekne zošit. Je to podobný, že jo? I spousta dalších věcí je podobných, nejen slov.
Nezmění se ale časem současná pozitivní nálada ve společnosti?
Spousta lidí má svoje existenční starosti, vůbec to nechci zlehčovat. Pro samoživitelku se dětmi je strašně těžké se uživit a úplně chápu, že ji může naštvat, když vidí, jak se teď ve velkém pomáhá Ukrajincům. Ale zkusme si vzpomenout na srpen 1968, po němž celý svět přijal 220 tisíc uprchlíků z Československa. Dostávali studijní stipendia nebo práci po celém světě, mnozí už se z dovolené domů nikdy nevrátili. Tehdy nám demokratické země pomohly, tak zkusme teď my pomoci Ukrajině.
Tím spíš, jak obdivuhodně Ukrajina vzdoruje ruskému agresorovi, že?
Je neuvěřitelné, jak statečně se postavili sami za sebe. Jsou odvážní, jako národ se semkli a lpí na své zemi. Přitom čelí čistému a nefalšovanému zlu a diktátorskému režimu. Strašlivé věci paradoxně někdy přinášejí jistou očistu, vidím i kolem sebe, jak spousta lidí přestává řešit kraviny a nepodstatné věci. Každý může přemýšlet, jestli je lepší sedět u kompu a nadávat v diskuzích, nebo zvednout zadek a pomoci finančně či fyzicky. Já dřív taky pořád nadával na systém, který mě štval, ale teď se zkusme jako komunita spojit.
Můžete k tomu přispět i vaší profesí muzikanta?
Snažíme se. Hráli jsme třeba na benefici v Olomouci, kterou pořádal Karel Plíhal. Vybralo se tam 600 tisíc korun, za něž organizace Post Bellum nakoupila 156 neprůstřelných vest pro Ukrajinu. I taková malá akce může pomoci. Když každý z nás udělá aspoň něco, třeba z těch miliard drobných věcí vyroste něco velkého, co zlepší svět. Moc bych si to přál.
