Velký sál Lucerny je sice místo, kde se odehrávaly legendární Beatové festivaly a v mnohém připomíná prostory, v nichž Pink Floyd hrávali ve své rané psychedelické éře, završené deskou "Meddle" a filmovým soudtrackem "More", zvukově je to ale prostředí přinejmenším nevyvážené. Přesun do karlínské haly, byť moderně chladné a strohé, tak (jakkoliv už tehdy skvělému) koncertu jenom prospěl.

Větší pódium umožnilo i lepší scénografii, za pěti muzikanty tak nyní běžely náladotvorné projekce, tu připomínající mladého Nicka Masona, tu Syda Barretta, tedy klíčovou osobnost raných Floydů. A taky tu byl znatelně lepší zvuk, což je u tohoto typu hudby, která stojí na detailech, vždycky plus.

Nick Mason's Saucerful of Secrets je projekt, který dává nový život skladbám z psychedelického období Pink Floyd, tedy těm, které až na výjimky od jisté doby ze setlistů kapely vymizely a byly nahrazeny artrockovými kompozicemi či přímo koncepčními díly jako "Animals" nebo "The Wall". Přístup téhle formace se tak pohybuje mezi téměř revivalistickou pečlivostí a drobným pootočením aranžmá kompozic takříkajíc více na tělo. Podstatné je ovšem zachování a předání ducha Pink Floyd a to se tady daří skvěle.

V hlavičce turné se skvělo magické slůvko "Echoes". V průběhu dvouhodinového setu tak zazněly všechny tři zásadní rozsáhlé kompozice, tedy "Atom Heart Mother", lehce pokrácená "Saucerful of Secrets" a hlavně dvacetiminutový opus "Echoes", který se stal očekávaným a zaslouženě aplaudovaným vrcholem akce. Jádro setlistu bylo shodné s tím z Lucerny, skladby zazněly v jiném pořadí, něco zmizelo ("Interstellar Overdrive", "Let There Be More Light"), něco přibylo (například "Burning Bridges", "Candy and a Currant Bun").

Večer byl rozdělen do dvou částí oddělených přestávkou. Dynamiku to, pravda, trochu narušilo, na druhou stranu šlo o tolik potřebné nadechnutí těsně před vrcholem směřujícím ke zmíněným "Echoes".

Muzikanti neskrývali své nadšení z možnosti tyhle písně hrát, Nick Mason doplnil humornou poznámku o tom, že konečně až teď si na začátku "Set The Controls Of The Heart of the Sun", může zahrát na gong, protože mu to před lety jeho kolega Waters nechtěl dovolit. Celkově bylo vystoupení maximálně uvolněné, až bezstarostné.

S odstupem času je znát, že tehdy, před třemi lety, si celý koncept projektu ještě sedal. Až na druhém koncertě ve Foru Karlín všechno zapadlo dohromady: výběr skladeb, atmosféra, scénografie postavená na barevných světlech a projekcích, bezchybné hráčské výkony, poučené a odpovídajícím způsobem nadšené publikum.

V době, kdy David Gilmour pověsil kytaru na hřebík a k případné obnově skupiny se staví spíše rezervovaně a Roger Waters proměnil hudbu Floydů ve výkladní skříň vlastních politických náhledů na svět, je Nick Mason tím, kdo prapor Pink Floyd nese dál. Koncertně se blíže téhle, nebojím se říct dnes už rockové klasice přiblížit nejde. Jistě, pár velmi dobrých revivalů se najde, ale který z nich se může chlubit razítkem kvality v podobě původního člena?