Kterak Beatsteaks málem zboříli Roxy

Já a frotnman ATWEva Vlachová

Na koncert Beatsteaks v rámci jejich evropského turné jsem se těšila od srpna, kdy jsem už doma pečlivě schovávala lístky.  Ale zároveň jsem se trochu bála, že mě zklamou, přece jenom koncert v klubu je něco jiného než pod „širákem“.  

Ortodoxních fans této německé punk rockové kapely je v Česku málo a také se tam všichni sešli, před klubem ještě dříve než se začala scházet německá většina celého pražského koncertu. Důlek před Roxy jsme tlačili svými nožkami od dvou odpoledne (koncert začínal 19:30). Ano, někomu se to může zdát zbytečně brzo, ale touha po první řadě byla zkrátka nepřekonatelná. Navíc jsme věděli že si to do Prahy šine opravdu hodně početná skupinka našich západních sousedů. Na koncert jsme se vybavili proto i vlajkou Česka, na kterou jsme napsali název kapely, aby Berlíňani věděli, že i české publikum ví s kým má tu čest. Pro frontmana kapely Arnima Teutuborga-Weisse, jsme si nepřipravili nic jiného než nějakého kulicha s nabádáním, aby se zde kapela ukazovala častěji, zkrátka udělali jsme vše pro to, abychom na ten koncert nezapomněli nejen my, ale ani kapela.  

Naše několikahodinové čekání před Roxy, ale sklidilo i ovoce. Postupně jsme se setkali se všemi členy kapely, vydolovali od nich podpis, fotku a samozřejmě s nimi prohodili pár slov. A nyní trochu odbočím od tématu. Společně s námi před Roxy stály i dvě rádoby české celebrity, jedna moderátorka a druhá rychlokvaška z nejmenované reality show. Když jsme se jich na cokoli zeptali, nebyli schopni nám ani odpovědět nebo věnovat vstřícný úsměv, o to bylo příjemnější se setkat se samostatnou kapelou, která narozdíl od českých „hvězd“ manýry netrpěla.  

Koncert začal o půl osmé předkapelou Overflow, která pochází z Chorvatska. Nebyli sice nikterak originální. má kamarádka je přirovnala k Itchy Poopzkid, což znamená jednoduchý punk rock, o který se snaží 90% začínajících hudebníků, ale jako zahřívací kolo před Beatsteaks působili obstojně a ostudu si určitě neudělali.

 Když na pódium naklusala samotná kapela z Berlína, v Roxy vypukla vřava. Kapela začala starší písní Not Ready to Rock, která pochází z jejich staršího alba Living Targets. Pro ty, kdo Beaty znají krátce si to kompenzovali hned v zápětí, kdy spustili Jane Became Insane, která pochází z jejich posledního alba, a která poprvé otřásla Roxy v základech. Hromadně pogující dav, převážně Němců způsobil, že mnohdy jsem musela bojovat o svou existenci, ale to mi nevadilo, jelikož stát u podia sledovat celý koncert na vzdálenosti ani ne půl metru, to byla ta správná kompenzace rozfašírkovaných vnitřností. U pomalé písně She Was Great se vše zklidnilo a kamarádka Eva dospěla k názoru, že nadešel ten správný čas hodit Arnimovi (frontman kapely) čepici. Ten ji po chvíli samozřejmě zvedl a se slovy „ey, this is nice“ si ji na hlavu opravdu nasadil (!!!) a během koncertu ji ještě jednou vystřídal se svým tradičním kloboukem.

Když se k mikrofonu dostal kytarista Bernd Kurtzke a jeho nekompromisní Frieda und Die Bomben, přišla opět naše chvíle. S Evičkou jsme během koncertu pořád plápolali naší vlajkou, kterou nám Bernd z ničeho nic vzal ovinul se do ní, zazpíval s ní Friedu a zahalil do ní bicí. Někomu se to může zdát stupidní, ale fakt, že jsme to tam nemuseli házet a všimli si ji oni byl prostě potěšující fakt numero uno.  

Během Demons Galore, najednou přestal Arnim zpívat a vyzval kapelu aby z pódia odešla, ti na něj koukali jak telata na nová vrata, ale stejně se odebrali všichni k hromadnému úprku do zákulisí, kde ale byli opravdu chvilku, jelikož publikum hromadně skandovalo název kapely a to přeslechnou nešlo.  

Pro ty, kdo na Beatsteaks byli prvně byla následující píseň I Don’t Care as Long as You Sing naprosto šokující. Frontman viděl stávkující lidi na balkoně, kteří se na koncert přišli jen „podívat“, nikoli řvát, skandovat a skákat. Proto se během chvilky objevil u nich připravil jim asi hodně příjemný šok. Arnimovi se ale z balkonu nechtělo běhat zase přes backstage, proto si cestu zkrátil skokem do publika, kteří ho ochotně nechali „doplavat“ až k pódiu.

Hodně příjemná vložka během koncertu byla píseň Hey Du v podání druhého kytaristy Petera Baumanna.  

Po sedmnácti odehraných skladbách se kapela odporoučela. Nikoli na dlouho. Přidávat museli nakonec čtyřikrát, přičemž nevynechali klasickou Let Me In, u které opět nechali všechny kleknout a na řadu přišel i nečekaný host Dandemann. Kapela označila koncert v Praze za nejlepší z celého evropského turné a určitě to nebylo jen nějaké klišé, jelikož to o den později napsali i na své oficiální webové stránky. Po koncertě jsme se opět dali do řeči opět s hlavními aktéry večera a od bubeníka Thomase jsme se dozvěděli o dalším termínu, kdy Beatsteaks přijedou zbořit další klub v Česku. Bude to na jaře a já určitě nebudu absolvovat jenom jeden koncert, protože tohle zažít jenom jednou je škoda.  

Já jsem nyní na těchto řádcích vylíčila své zážitky nebo pocity, ale tak pozitivní nejsem jenom já, ale i ostatní fanoušci, kteří své dojmy vepisují na fóra a kupodivu i hudební kritici, kteří Beatsteaks zdárně ignorovali deset let a nyní koncert označili za klubovou událost podzimu.

Přidávám pár osobních fotek, škoda že se zde všechny nevejdou... Ach ty mé postpubertální výlevy :))